Za devatero horami a devatero řekami
Ne, to už by bylo moc.
Každý se s finančním poradcem setká v jinou dobu. Já jsem první exemplář viděl asi v 18 letech, když táta rušil životní pojištění.
Něco jsem musel podškrábnout.
Snad to nebyla směnka. No nic.
Můj další kontakt proběhl v průběhu studia na VŠ, kdy jsem měl první dlouhodobější brigády. Dobře si pamatuji na přednášku o složeném úročení.
Neváhal jsem a kontaktoval kamaráda, kterému jsem důvěřoval a začal jsem investovat do akcií.
Jak moc je důležitá důvěra mezi zákazníkem a finančním poradcem si povíme jindy.
Hypotéku sám fakt řešit nechci
Nejintenzivnější spolupráci s finančním poradcem jsem zažil v době řešení hypotéky. To byl rozhodující moment.
Nastala chyba. Hrozilo, že budu jeden měsíc platit zbytečně vysokou splátku.
Kvůli špatnému podpisu.
Finanční poradce mi řekl „zaplatím to ze svého„. Odmítl jsem.
Ale to gesto bylo pro mě natolik silné, že spolupráci nadále rozšiřujeme.
Dobrý den Míro.
No a dostávám se k meritu věci.
A to je čas.
Finančního poradce mám, abych ušetřil čas:
- nemusím srovnávat nabídky jednotlivých bank nebo pojišťoven
- nemusím sledovat legislativu, nové produkty a trendy
- nemusím se do hloubky učit jednotlivé produkty (hypotéka,…)
- nemusím vymýšlet finanční plán na základě životního plánu (pokud nechci)
Chci mít přehled, ale jsem línej jako prase
Potřebuji spořicí účet?
Párkrát kliknu a mám hotovo. Na to nepotřebuji finančního poradce. Stačí když obětuju část svého času a srovnám si nabídky spořicích účtů.
U složitějších produktů už to nedělám. Mohu s poradcem debatovat nebo přijmout jeho návrh bez debat.
A teď jsem udeřil hřebíček na hlavičku. Důvěra.
„Karle, kolik ty vlastně bereš peněz?“ Nepříjemná otázka. V Čechách je to tabu.
Má-li někdo kromě mé rodiny znát mou finanční situaci. Musím mu důvěřovat.
V dalším článku popíšu, jak bych si dneska vybíral finančního poradce, kterému mohu důvěřovat.